Oči upřené k nebi
,,Kdo jednou zakusil létání, navždy už bude kráčet po zemi s očima upřenýma k nebi.''
Tahle slova potkávám pomalu každý den když jdu do školy, vysí nám totiž přímo nad dveřmi při vstupu do našeho křídla, fakulty letecké dopravy. A abych pravdu řekla, je to jedna ze dvou věcí, které mě nutí jít dopředu, druhý je náš učitel na ZLK, který mě nazývá jeho oblíbenou vnučkou, je to takové povzbuzující, že někdo ve mě opravdu věří, že se zlepším a že bych tu školu i zvládla. No radši se neodchylujme moc daleko, tenhle citát si strašně ráda přečítam stále dokola, když zde čekáme na výuku nebo cvika. Je to takové připomenutí, proč tu vůbec jsem a proč to dělám.
Jsou to pravdivá slova, já jsem v lásce k letadlům vyrůstala, ale nikdy jsem moc nelétala, poprvé to bylo vloni, byl to skvělý pocit ale zároveň to bylo i osvícení, že mi o létání nejde tolik, jak o péči a údržbu strojů, porozumění jim a jak zařídit jejich bezpečný vzlet a přistání.
Vše to začalo, jak už jsem zmínila, když jsem byla malá. Můj děda měl ohromnou náklonost k starým sovětským dopravním i stíhacím letounům a nejen těm, i letadlům první světové války a i starším. Rád sbíral a pořád sbírá modýlky a knížky o nich, v poslední době si tedy hodně oblíbil Airbus A380, z nějakého, mě neznámého důvod, ale nedivím se mu. Kdo by jo, to letadlo je opravdu ohromné a člověk se naň nemůže vynadívat. Vždycky nás, s mojí sestrou a sestřenicí brával do leteckého muzea v Kunovicích, je to celkem odloučené muzeum, ale moc pěkné, už druhým rokem jsem zde i pomáhala umývat tamější aeroplány, které mají na výstavu, v loni jsem se dělila s dalšími dvěma lidmi o Matyldu, nebo-li XL-410 a letos jsem měla Mig-19 PM celého pro sebe, tomu říkám teprve success. Už od mala jsem tohle muzeum milovala a v roce 2019 se moje láska k letadlům jen prohloubila, a to jen díky dni otevřených dveří v LET Aircaft Industries také v Kunovicích (firma je nedaleko od zmiňovaného muzea), kde jsem měla možnost nahlédnout do světa výroby letounů L-410 NG, L-410 UVP-E20 a L-610, kde nám vysvětlovali jak vše probíhá a jak se zapojuje i střední letecká škola. Bylo pěkné se i podívat na osttatní stroje jako Z-37, Z-242 a Z-143, no co si budem, Zlínky (a hlavně Moravy, těch tam taky nebylo málo) jsou zde velmi oblíbené. Díky téhle akci jsem dostala nápad, kam se přihlásit na střední školu, jenže byl tu jeden háček, mí rodiče. Oni si totiž mysleli, že je to jenom nějaká krátkodobá záležitost, no, moc krátkodobé se mi to nezdá, když to trvá už dobrých sedm let a víc. Zkráceně jsem tu školu bohužel nestudovala a věnovala jsem se místo toho zdravce, kde se můj zájem o letedla ještě víc nasrostl, hlavně kvůli tomu, že jsem si mohla o tom s kým povídat.
Mám jen jediné co říct a to je to, že né každý kdo někdy letěl má oči stále upřené k nebi, je tady spousta lidí, kteří vidí letadla jen jako způsob rychlé dopravy na vzdálená místa, jen někteří je vidí jako něco víc, jako komplexní stroje, které potřebují ohromnou péči, aby lidé mohli bezstarostně cestovat, jako domov.
Já s očima upřenýma k nebi kráčím pořád, hlavně teď, když mi každou chvílí nad hlavou proletí letadlo, ať je jakékoli, malý písťáček, nebo velký prouďák a samozřejmě i vrtulníky, ty také sleduju s obdivem. Moje srdce ale patří letadlům s pístovím motorem, ty byly vždy mé oblíbené a divila bych se kdyby se to změnilo. Kolikrát i když nestíhám do školy a najednou nade mnou letí letadlo tak se na chvíli zastavím a kochám se, spraví mi to náladu a okamžitě zlepší den, kolikrát se i zadívám na oblohu a čekám, až něco poletí. Občas si myslím, že je to už nemoc, haha.
No, to by bylo vše k tomuhle blábolení.
Z okna sleduju letadla a zrovna začalo pršet, v pozadí mi hraje mix mích oblíbených písniček a nemůžu být šťastnější.
Doufám, že máte pěkný večer, den a nebo zbytek dne. Mějte se pěkně a see you sometime else.